Am, ale jak dál!!! 2.kapitola
Ale to už mě chytla za ruku a táhla k ostatním. „Tak dělej, ostatní tě chtějí moc a moc poznat!“ To bych ani neřekla…
2. Kapitola: Procitnutí
Všichni mě sledovali a já nevěděla co dělat. Naštěstí se toho ujala Alice.
„Takže Am tohle je má rodina.“ A začala představovat: „Carlisle a Esmé tohle je Am.“ A Carlisle mi podal ruku a Esmé mě objala. Byla moc milá.
Pak mě Alice táhla dál a začala představovat zbytek. Seznámila se s Rosalie a Emmettem. Podle Emmettova výrazu bylo vidět, co se chystá udělat a tak se použila svůj dar. Emmett se zastavil, ale pak mě stejně obejmul a dodal: „Pořád vypadám úžasně, divím se, že jste mě nenechali dělat ten modeling, podívejte, fanoušci mě milují!“.
To dostalo Jaspera s Jacoba na kolena a Rosalie, Alici, Renesmé a Belle pořádně cukaly koutky. Pak jsem přešla k Rosalii, ale té však hned úsměv zmizel. Chápala jsem ji. Měla strach o rodinu. Podala jsem jí ruku a ona ji přijala.
Dále tu byl Jasper. Snažil se ve mně vyvolat uklidňující pocit, ale moje nervozita a strach byly silnější. Vytasila jsme proti němu ruku a Jasper ji chytil jako by ji chtěl utrhnout.
„Jaspere klid, takhle se host nevítá!“ křikla Alice a Jasper se uvolnil. „Děkuji.“
Pak jsem se seznámila s tím smraďochem Jacobem a Renesmee. Obejmula jsem Bellu a pak ke mně přistoupil Edward. Přistupoval tak nejistě a stále mě sledovala jako by se bál. Všimla jsem si, jak nás všichni intenzivně pozorují. Podal mi ruku a já ji přijala.
Při tom dotyku se mi zatočila hlava. Už jsem nebyla před jejich domem, ale někde jinde. Byla to ulička v nějakém městě. Tedy, nevěděla jsem to přesně, ale připadala mi to trochu povědomé……… „moje vzpomínka!!“ Přede mnou byl kluk s bronzovými vlasy… Otevřela jsem oči a byla obklopená Cullenovci.
„Am si v pořádku?“ ozvala se Alice. „Tohle přece není u upíra možné…“ dumal někde v zadu Carlisle a Esme.
„Co se stalo?“ zeptala jsem se Alice.
„No omdlela si, což je teda fakt…“ale já už přestala vnímat to, co říkají.
„Edwarde, proč si to udělal… proč si mě úplně nezabil, a když si to teda neudělal, tak mě prostě nechals samotnou v tom lese s tímhle dopisem… proč?“ volala jsem v myšlenkách a hodila mu dopis přímo na obličej.
„Am, já nevěděl co dělat… tohle jsem nechtěl… já… já se ti moc omlouvám za všechno, co se ti stalo.“ Ostatní na nás koukali jako bychom byli bůhvíco. Po chvíli ticha Edward řekl: „Am, asi bychme si měli promluvit o samotě.“
„Jo to bude nejlepší.“ pomyslela sem si.
„Omluvte nás.“ a vyběhl dveřmi ven a já hned za ním. Venku začalo pršet, takže jsem za chvíli promoklá. Edward běžel daleko, než konečně zastavil na malé mýtince.
Edward:
Přivítala se s celou rodinou. Věděl jsem kdo je, ale podle myšlenek ona nevěděla, kdo jsme já a vlastně ani nevěděla, kdo je sama.
Když došla ke mně, podal jsem jí ruku. Přijala ji a projelo mnou něco jako blesk nebo spíš jakoby ten blesk vyšlehl ze mě a Am omdlela.
Všichni se k ní seběhli a odnesli ji dovnitř. Šel jsem za nimi a poslouchal jejich myšlenky. Všichni si myslí, že je to nemožné, aby takhle omdlela a Emmett si dokonce myslel, že spolu něco máme, za co dostal pořádný pohlavek. Položili ji na pohovku a čekali. Bella na mě koukala pohledem ‘‘Co se tu děje?“ Nedokázal jsem reagovat na její otázku. Jen jsem se na ni díval.
Po pár minutách se začala probírat. Všichni se rozestoupili a Carlisle s Esme odešli do kuchyně a začali probírat, co se stalo. Když konečně otevřela oči, už byli všichni u ní.
„Co se stalo?“ zeptala se hned Alice.
„No omdlela si, což je teda fakt…“ dál už jsem ji neslyšel, místo toho na mě Am křičela v myšlenkách: „Edwarde, proč si to udělal… proč si mě úplně nezabil, a když si to teda neudělal, tak mě prostě nechals samotnou v tom lese s tímhle dopisem… proč?“ A přitom mi hodila do obličeje dopis. Pořád ho měla u sebe.
„Am, já nevěděl co dělat… tohle jsem nechtěl… já… já se ti moc omlouvám za všechno, co se ti stalo.“ Začal jsem se jí před všemi omlouvat, co u nich vyvolalo ještě divnější pohledy. Dokonce i Carlisle a Esme se vrátili z kuchyně. Musel jsem ji to vysvětlit, ale né tady.
„Am, asi bychme si měli promluvit o samotě.“
„Jo to bude nejlepší.“ odpověděla pohotově.
„Omluvte nás,“ a vyběhl jsem zadními dveřmi k lesu. Am byla hned za mnou. Po chvilce začalo pořádně pršet a než jsme doběhli na konec cesty, byli jsme úplně promoklí. Zastavil jsem se na jedné mýtině dost daleko od domu, takže nás nemůžou slyšet. Am se zastavila na okraji mýtinky a čekala.
„Am moc se ti omlouvám za…“ ani mě to nenechala doříct.
„Edwarde, nemáš se, za co omlouvat dal si mi možnost žít si podle sebe. I když si na svůj bývalý život nepamatuju, cítím, že jsem v něm nebyla šťastná.“ Tak tohle mě zaskočilo. A hned dvakrát. Zaprvé. Není na mě naštvaná, že jsem si připravil o všechny chvíle lidské radosti. A zadruhé. Nepamatuje si co bylo před její předměnou.
„Ty si to nepamatuješ?“
„Ne, až do dneška jsem nevěděla vůbec nic z toho, co se stalo od mého probuzení v lese.“ Odpověděla mi.
„Edwarde, proč si mě tam nechal?“ Zeptala se na otázku, která jí trápila už roky.
„Nevěděl jsem co dělat a nemohl bych se ti podívat do tváře a přitom bych viděl, že se trápíš, protože jsem tě odtrhl od rodiny, přátel a všeho co si měla ráda.“
„A teď se díváš a po trápení v ní není ani stopy,“ odpověděla s úsměvem „a proto ti Edwarde odpouštím.“
„Děkuji Am, že mi odpouštíš, ale já si to odpustit nemůžu. Udělal jsem za tu dobu, co jsem se živil lidskou krví hodně chyb, ale tohle byla ta nejhorší.“
„I tak ti odpouštím. A měl bys i ty, protože mě si trápení nezpůsobil“ nabádala mně.
„Možná.“ přitakal jsem a pokračoval: „Měli bysme se vrátit, než ostatním přiděláme ještě větší starosti.“ Přikývla.
good
(tavala, 25. 3. 2012 10:13)